Na konci srpna se v Praze konala 1. evropská konference terapeutického monitorování hladin léčiv (TDM) s podtitulkem personalizovaná farmakoterapie, organizovaná Českou společností klinické farmakologie pod záštitou Světové společnosti TDM a klinické toxikologie. Iniciátorem, duší a prezidentem kongresu byl doc. MUDr. Milan Grundmann, CSc, přednosta Ústavu klinické farmakologie Lékařské fakulty Ostravské univerzity spolu s MUDr. Ivanou Kacířovou, Ph.D., primářkou Oddělení klinické farmakologie Fakultní nemocnice Ostrava.
Konference byla vedena snahou více rozšířit TDM do klinické praxe. Stanovit koncentrace v lidském organismu je dnes možné u většiny léků a u těch, kde je TDM vhodné, jsou známa i jejich optimální rozmezí. TDM se stává velmi aktuální v kontextu s individualizovanou léčbou mnoha onemocnění, která nepochybně prezentuje výzvu pro současnou medicínu. Zvláště v psychiatrii, kde došlo k určité stagnaci ve vývoji a redukci financování vývoje nových léků ovlivňujících CNS, je nutné optimálně využívat dostupných psychofarmak Individualizovaná by měla být nejen volba psychofarmaka, ale také zajištění dostatečné dostupnosti léku v CNS.
K významným zahraničním hostům konference patřil nepochybně prof. Jelliffe, který vyvinul první software pro individualizaci dávek léků v již r. 1967 a je zakladatelem laboratoře aplikované farmakokinetiky v Los Angeles. Dále byl přítomen emeritní profesor Sjöqvist z Karolinska Institute, který byl kromě jiného členem nominační komise pro Nobelovu cenu v medicíně a prvním předsedou Evropské společnosti pro klinickou farmakologii a terapii. Oba měli úvodní přehledové přednášky, prof. Jelliffe se zaměřením na dostupné metody pro populační farmakokinetiku a individualizaci dávkování léků a prof. Sjöqvist se více zaměřil na úlohu TDM v rámci individualizované farmakoterapie.
Sympozia byla věnována jednotlivým skupinám léků (kardiovaskulární léky, antiepileptika, antibiotika, imunosupresiva, cytostatika) a odbornostem, ve kterých se TDM více či méně systematicky užívá. Takto je vnímána i psychiatrie. Jedno ze sympozií bylo věnováno psychofarmakům a TDM v psychiatrii. Sympoziu předsedal spolu s prof. Čéškovou také prof. Hiemke, autor prvních doporučených postupů TDM v psychiatrii. Hiemke považuje TDM za optimální nástroj, jak se vyrovnat s velkými interindividuálními rozdíly danými jedinečností každého z nás včetně metabolismu i vlivu lékových interakcí. Je bohužel skutečností, že dlouhodobě a soustavně se plazmatickými hladinami psychofarmak zabývají v ČR pouze dvě pracoviště, brněnská psychiatrická klinika se věnuje antipsychotikům, ostravské psychiatrické oddělení antidepresivům.
TDM může zodpovědět jednoduchou a přitom velmi důležitou otázku, zda je nemocný dostatečně adherentní k léčbě, zda při doporučovaných dávkách není příčinou nedostatečné hladiny extrémní pacientův metabolismus, či zda naopak při hladinách příliš vysokých není na vině metabolismus snížený, a také objektivizuje vliv lékových interakcí, které jsou u psychofarmak časté včetně vlivu kouření a kofeinu. Znalost plazmatických hladin léku s následnou erudovanou interpretací klinickým farmakologem/farmaceutem umožňuje zvážit další postup a zvolit optimální léčebnou strategii, která zvýší šanci na kratší hospitalizaci a začlenění se do života. Podstatnou roli zde hraje spolupráce sehraného týmu včetně úvahy o stanovení fenotypu či genotypu metabolizujících enzymů daného léku. K nejčastějším indikacím TDM patří optimalizace dávky po zahájení/změně léčby, nedostatečná reakce a výrazné nežádoucí účinky při doporučených dávkách, podezření na problémy s adherencí, podezření na přítomnost genetických odchylek enzymů metabolizujících léky, rizikové lékové kombinace s podezřením na lékové interakce, prevence intoxikace při vzrůstajícím výskytu lékových kombinací a prevence relapsů/rekurence. V současné situaci není asi reálné, aby TDM bylo v psychiatrii používáno ve všech uváděných indikacích, ale mělo by být dostupné v krajských a fakultních nemocnicích, kde se soustřeďují problematičtí nemocní s polymorbiditou a polyfarmacií.
Pracoviště klinické farmakologie, která se mají zabývat též TDM, byla zřízena ve fakultních a krajských nemocnicích vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ČR (MZ ČR) již v roce 1978, nedávnou vyhláškou MZ ČR byla nově stanovena nutnost přítomnosti klinického farmaceuta ve fakultních nemocnicích. Mezi těmito dvěma specializacemi jsou určité kompetenční spory, které souvisí s rozdílným vzděláním a forenzní zodpovědností. Lékařů - klinických farmakologůje v současnosti v ČR velmi málo. Nepochybně však v budoucnosti jejich důležitost a počet poroste.
Využití TDM naráží na řadu překážek, z nichž největší je lidský faktor. Bohužel také chybějí údaje o ekonomickém aspektu (nicméně již existují práce, kde se prokázalo, že s pomocí TDM jsou náklady nižší). Zcela určitě jsou však celkové náklady na zdravotní péči při použití TDM nižší než dlouhodobá hospitalizace nebo ústavní léčba. Také je nezbytné zařadit tuto problematiku do vzdělávání lékařů, což se již podařilo na Lékařské fakultě Ostravské univerzity v rámci pregraduální i postgraduální výuky klinické farmakologie. Mladí lidé mívají více energie a jsou razantnější k prosazení svých cílů. Doufejme, že se podaří tuto metodu prosadit a zavést do klinické praxe v potřebné šíři.
prof. MUDr. Eva Čéšková, CSc.