Česká a slovenská psychiatrie

Časopis
Psychiatrické společnosti ČLS JEP
a Psychiatrickej spoločnosti SLS

recenze

ISSN 1212-0383

LEGE ARTIS V MEDICÍNĚ

Ptáček R, Bartůněk P, Mach J et al.

Praha: Grada Publishing; 2013.

Na publikaci se podíleli přední odborníci z oblasti medicíny, práv, posudkové služby, humanitních studií, sociální práce a další. Z oboru psychiatrie zpracovali příslušné kapitoly prof. Raboch a PhDr. Ptáček. Jedná se o monografickou publikaci, která skládá fakta, poznatky a názory těchto významných zástupců uvedených oborů. Kniha je rozdělena do tří částí, které nesou názvy právní, oborové a obecné souvislosti.

Hlavní autoři, kteří jednotlivé příspěvky redigovali, v úvodu uvádějí, že pojmem lege artis se rozumí náležitá odborná úroveň poskytování zdravotní péče. První část je věnována právním souvislostem. Až do roku 2012 přežíval zákon č. 20/1966, který zdravotnickým zařízením tuto povinnost na úrovni současných dostupných poznatků lékařské vědy ukládal. Dnem 1. 4. 2013 nabyl účinnosti nový zákon o zdravotních službách č. 372/2011 Sb. ČLK a její právní kancelář poukazovaly také na obecně uznávaný judikát Nejvyššího soudu ČR z roku 2005 k pojmu non lege artis, za což lze považovat nevyužití základních diagnostických metod, které byly dostupné, a to z pohledu ex ante. Pozitivně hodnotí nahrazení termínu lege artis adekvátním termínem náležitá odborná úroveň. Lékař je povinen - praví se mimo jiné v judikátu - řídit se pravidly lékařské vědy, vykonávat povolání v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a dodržovat pouze závazná stanoviska profesní komory zřízené zákonem. Podle známého právníka (Tomáše Sokola) je lege artis "známý pojem neznámého obsahu". Posoudit odborný postup lékaře v občanskoprávním nebo trestním řízení by měl znalec nebo znalecká komise z příslušného oboru.

Pokyny a doporučení k problematice znaleckých posudků z oboru zdravotnictví a postupů lege artis formuloval kongres ČLK 18. 6. 2009 v Praze. Tato doporučení zákonodárce bohužel dosud neakceptoval. Limitovat nárok pacienta-pojištěnce na bezplatnou péči ekonomickými limity - zda tento postup by byl lege artis, zůstává otevřenou otázkou. Pacient může odmítnout postup lege artis, ale nemůže vyžadovat postup non lege artis. Lékař může být postižen, že přání pacienta nevyhověl, jindy paradoxně proto, že mu vyhověl a výsledné léčení nedopadlo dobře.

Druhá část je ryze medicínská. Jsou nastolována různá témata související s pojmy lege artis a non lege artis, např. vztah lékař-pacient, problematika standardů a nadstandardů, otázka platů zdravotnických pracovníků, otázka klamavé reklamy, správná klinická praxe, fyzické omezování, násilné krmení a další. Jak si počínat v těchto situacích, formulují odborné společnosti, Česká lékařská komora, resp. Vědecká rada ČLK. Bouřlivé diskuse o účasti lékařů při popravách a jejich úkolech se účastnili kromě lékařů také právníci včetně soudců a bioetici. Podobně je to s pacienty, kteří odmítnou transfúzi. Postup lege artis požaduje na lékaři, aby zachoval duševní rovnováhu pacienta bez stresu, emocí a zkratkového jednání. Autoři si předložili i ošemetnou otázku euthanazie, jaký postup lege artis volit u pacienta v terminálním stadiu. Pozornost je věnována činnosti lékařů odboru posudkové služby. Jedná se o řešení problému z hlediska medicínského, ekonomického a sociálního. Prof. Raboch uvádí důležitou informaci, že koncept absolutního nepoužívání omezovačích prostředků je v současné době považován za nerealistický. Použití některého z omezovačích prostředků u agresivních pacientů - většinou schizofreniků - bývá často nezbytně nutné. Podle evropské studie s českou účastí (EUNOMIA) nejčastější bývá nucená medikace, dále mechanické omezení a izolace. V Anglii považovali užití síťových lůžek za nepřijatelné. Zoufalé je financování psychiatrické péče v ČR, které obnáší pouhá 4 % oproti Německu, Velké Británii nebo Švédsku, kde vydávají ze svého zdravotního rozpočtu na psychiatrickou péči 10 až 12 %. Do konceptu lege artis by měla být zařazena medicína založená na důkazech (evidence based medicine).

Třetí část obsahuje tzv. "Obecné souvislosti". Uvádí se v ní, že do roku 1989 jako by výraz lege artis (podle prof. Bartůňka správně lege artis medicinae) neexistoval. Objevili jej organizátoři našeho zdravotnictví, lékaři a právníci. Mimo pojem lege artis leží terapeutické užití kmenových buněk, experimenty s klonováním a jiné. Je nutné dávat pozor, aby termín lege artis nevedl k dehumanizování medicíny s opomíjením psychické a sociální složky a nedostatkem empatie vůči pacientovi. Pafko a Mach připomínají, že pojem lege artis je zavádějící a že byl zákonem o zdravotnických službách nahrazen termínem náležitá odborná úroveň. Z této definice pro lékaře vyplývá, že není vázán žádnými závaznými standardy či postupy a že se může odchýlit od uznávaných medicínských postupů, je-li to v zájmu pacienta, a že je třeba brát ohled na konkrétní podmínky a objektivní možnosti, které lékař měl. Pro snazší kontakt s pacientem doporučuje psycholog Ptáček rozdělit jej na kontakt diagnostický a terapeutický. Výzkumem bylo zjištěno, že kontakt lékaře s pacientem nejvíce trpí nedostatkem času, který je dán tím, že čas lékaře je úzce provázán s finanční efektivitou a náročnou administrativou. Mezi nejlepší modely vzájemné komunikace je uváděn Calgary-Cambridge model, který vychází především z empirických poznatků. Podle autora této kapitoly je komunikace lékaře s pacientem důležitá, ale z hlediska lege artis sekundární. Primární je vždy záchrana života.

V závěru publikace je shrnut přehled právních předpisů upravujících definici lege artis a povinnost pracovníků podle toho poskytovat nemocným náležitou péči.

Každá kapitola je opatřena různě rozsáhlými citacemi literatury, které umožní zájemci o daný problém čerpat další poznatky.

Jedná se o pionýrskou práci zabývající se problematikou vztahující se ke koncepci pojmu lege artis. Jak je uvedeno v úvodu recenze, na přípravě publikace se podíleli odborníci, lékaři právníci a další, takže téma je vyčerpáno ze všech aspektů. Bohužel některé údaje se z těchto důvodů prolínají, nebo dokonce opakují. Přes tyto drobné nedostatky je dílo velkým přínosem nejenom pro lékaře všech oborů, ale i pro další odborníky citovaných oborů, proto by mělo být k dosažení především ve všech lékařských knihovnách a měli by se s ním seznámit všichni, kterých se to, byť jen okrajově, týká.

doc. MUDr. František Faltus, DrSc.

Celá stať v dokumentu PDF

Čes a slov Psychiatr 2013;109(6): 315 -316

Zpět