Česká a slovenská psychiatrie

Česká a slovenská psychiatrie

Časopis
Psychiatrické společnosti ČLS JEP
a Psychiatrickej spoločnosti SLS

zprávy z Psychiatrické společnosti ČLS JEP

90 LET OD ZALOŽENÍ PSYCHIATRICKÉ SPOLEČNOSTI

MUDr. Pavel Baudiš, CSc.

18. října 1919 byla založena ustavující valnou hromadou v přednáškovém sále pražského Ústavu pro choromyslné v Praze Purkyňova společnost pro studium duše a nervstva. Její přímou dědičkou a pokračovatelkou - po sjednocení lékařských společností v roce 1949 a po osamostatnění Společnosti neurologické a  psychiatrické v roce 1953 - se stala nynější Psychiatrická společnost České lékařské společnosti J. E. Purkyně.

O založení odborné psychiatrické společnosti usilovali již od roku 1901 prof. Ladislav Haškovec a prof. Emerich Maixner. V roce 1919 byl ale hlavním iniciátorem prof. Antonín Heveroch jako předseda přípravného výboru, kde se angažovali profesoři Babák, Hlava, Janský, Mysliveček, Pelnář, Rádl, Prušák a  Syllaba. Hlasováním na valné hromadě byl z přípravného výboru ustaven první řádný výbor Purkyňovy společnosti. Společnost se tím odštěpila od tehdejšího pražského Spolku lékařů českých. Profesor Syllaba jí u příležitosti založení věnoval Purkyňův obraz.

Devadesát let je očima současníků dlouhá doba. Více než jeden lidský věk, tři generace psychiatrů, stovky schůzí a tisíce přednášek. Zahrnuje dvě kruté světové války, dvě období totality, několik krvavých i nekrvavých revolucí, ale hlavně dříve nebývalý rozvoj medicíny včetně psychiatrie. Kromě zásadního technického pokroku dochází i k úsilí o rozvoj lidských a občanských práv, práv pacientů a o posilování práv všech menšin v lidské společnosti, mezi něž bezpochyby osoby se závažnými duševními poruchami patří. Devadesát uplynulých let přineslo zásadní pokroky nejen v medicíně, ale i v psychiatrii. Zatímco učebnice psychiatrie z počátku 20. století (Karel Kuffner: 1897/1900, Antonín Heveroch: 1904) byly sepsány na 662, resp. 660 stránkách, současné naše učebnice jsou obsáhlejší a prakticky dvojnásobného objemu. Kdo prožil posledních padesát let v psychiatrických zařízeních, nemůže nevidět - vzdor někdy hlasitým a nekritickým kritikům - postupný vývoj psychiatrické péče, terapie i rehabilitace, sociální pomoci i humanizace, i když je další zkvalitňování psychiatrické péče nepochybně nezbytné.

Listujeme-li protokoly ze schůzí a valných hromad někdejší Purkyňovy společnosti, neubráníme se srovnání tehdejší a současné činnosti. V roce 1921 měla společnost 121 členů a jednoho člena čestného, jímž byl prof. Josef Thomayer, zvolený 21. 5. 1921.

Ve 40. letech měla společnost necelých 50 platících členů (k roku 1943). Průměrná účast na schůzích se pohybovala kolem 45 členů. Cílem Purkyňovy společnosti byla podpora vědeckého bádání a vzdělávání lékařů v neurologii a  psychiatrii. Společnost neměla žádné odborné sekce. Organizovala pravidelné plenární schůze s neurologickým nebo psychiatrickým programem. Důraz byl kladen na přednášky, zvláště kazuistiky a demonstrace. Administrativní, expertní a konzultativní činnost byla minimální. Starala se o vlastní časopis, jehož vydávání bylo po celý rok 1937 z finančních důvodů pozastaveno. V roce 1943 výbor rozhodl, že členský příspěvek ve výši 70 Kč ročně (oproti dřívějším 30 Kč a 10 Kč v roce 1909) bude současně zahrnovat i předplatné dvouměsíčníku Neurologie a psychiatrie československá/česká. Společnost obdržela výjimečné finanční dary, například od ministerstev školství nebo zahraničních věcí, ale i od privátních lékařů (odmítnuté honoráře). Každý měsíc byly pořádány plenární pracovní schůze, zpočátku každou třetí sobotu v 10.30 h, ve 30. letech každou druhou středu v měsíci v 18.00 h. Obsahem pracovních schůzí byly vesměs zajímavé kazuistiky, střídavě neurologické a psychiatrické, spojené vždy se souborným přehledem probíraného onemocnění. Autoři přednášek byli velkou většinou z pražských fakultních pracovišť. Debaty byly často bouřlivé (J. Stuchlík, J. Hrbek, K. Henner). 15. 4. 1921 přednášel prof. J. Stuchlík na téma "Pojetí duševní nemoci ze stanoviska biologického, psychologického a  sociologického". V následné debatě prof. Janský namítal, že "?nelze tvrdit, že by u funkcionálních chorob žádných materiálních změn nebylo, nýbrž my jich prostě nedovedeme odkrýt a posuzovat". Zdá se, že jsme od té doby pokročili jen omezeně. Anebo 21. 6. 1941 přednášel dr. V. Petráň o "Psychogenním hematomu uvuly", což vyvolalo zajímavé diskuse. Zatímco v meziválečném období většina přednášek vycházela z pozorování, ze zkušeností a znalostí, v dalších letech se ve výzkumných pracích stále více prosazovaly definované pojmy a  termíny, statistická zpracování, kvantifikace a škálování psychopatologie a  psychických jevů vůbec. Anonymní mecenáš podporoval zdařilé demonstrace finančně. Až koncem 60. let se rozšířily pravidelné schůze i na dopolední semináře. Jejich program připravovala různá pražská i mimopražská psychiatrická zařízení. Ve stejné době se založila řada nových odborných sekcí Psychiatrické společnosti (v současné době 18), které rovněž vyvíjely záslužnou vědeckou, výukovou a organizační činnost.

Výbor Purkyňovy společnosti pro studium duše a nervstva představoval kolem převážně 10 volených členů, mimo jiné i knihovníka a archiváře, protože výbor disponoval vlastní knihovnou o 1035 inventárních položkách.

V roce 1949 bylo do výboru - tehdy ještě společně s neurology - zvoleno celkem 22 osob. Roční příjmy a výdaje se pohybovaly kolem 5000 Kč ročně, což je téměř tisíckrát méně než v současnosti. Výbor se scházel nepravidelně, ve 40. letech pouze 1-3× ročně. Projednávaná agenda byla ve srovnání s činností dnešního výboru velice úzká. Vesměs šlo o otázky organizační a publikační. Současný výbor má nesrovnatelně více povinností, které dříve neexistovaly, schází se pravidelně měsíčně a program představuje vždy k projednání a rozhodnutí 15-30 bodů. V kompetenci výboru je nyní mj. konzultativní činnost pro státní orgány, organizace a koncepce psychiatrické péče ve státě, personální otázky, stížnostní agenda, organizace kongresů a konferencí a pracovních schůzí, práce a činnost sekcí Purkyňovy společnosti, spolupráce s pojišťovnami a  farmaceutickými firmami, čestné pocty (ceny za publikace, čestná členství), popularizace a destigmatizace psychiatrie apod. Všemi těmito aktivitami se až do 90. let 20. století výbor společnosti nezabýval a zabývat nemusel. Zřejmě panovala, a zvláště za války, ve společnosti větší soudržnost a vzájemná podpora, když nově zvolený předseda doc. K. Mahon ve své nástupní řeči v roce 1942 uváděl, že "?v Purkyňově společnosti našel každý mladý pracovník vlídné a  laskavé, takřka rodinné prostředí, které nikoho nesráželo v jeho rozletu a  nikoho neuvádělo do rozpaků. Naopak uchylovali jsme se ke své společnosti ve všech nejistotách, s nerozřešenými otázkami, nejasnými případy, abychom tu hledali a také našli radu a poučení?".

Po roce 1989 začalo docházet k odstředivým tendencím a snahám o osamostatnění některých psychiatrických oblastí, kdy iniciativou většinou mladé generace byly zakládány nové samostatné odborné společnosti (psychoterapeutická, neuropsychofarmakologická, biologické psychiatrie, návykových nemocí), a to ne vždy ve prospěch psychiatrie a psychiatrických nemocných. Činnost dotčených sekcí společnosti tak ochabla.

V čem se hlavně odlišuje Psychiatrická společnost v meziválečných letech a v roce 2009?

Počet členů Psychiatrické společnosti se zvýšil asi desetkrát. Aktivity dnešní společnosti jsou podstatně širší, než tomu bylo na počátku její historie. Psychiatrie se stala významnou součástí zdravotnického systému. Zasahuje do života medicíny a společnosti mnohem více a podstatněji. Spolupracuje s  vládními orgány, snaží se o humanizaci psychiatrických zařízení, komunikuje s  novináři, se sdělovacími prostředky, s nevládními a sociálními organizacemi. Významného spolupracovníka nalezla mezi příbuznými pacientů a mezi pacienty samotnými. Zpopularizovala a zprostředkovala znalosti o duševních poruchách ve veřejnosti a tím přispívá k destigmatizaci oboru i psychiatrických pacientů. Podílí se na organizaci, legislativě a koncepci psychiatrické péče a předkládá zásady a pravidla pro správnou psychiatrickou terapii a pro uplatňování práv psychiatrických nemocných. Podporuje vědecký výzkum v oblasti psychiatrie a  organizuje postgraduální výchovu psychiatrů. Působí jako konzultant a expert v  zdravotnické a psychiatrické legislativě. Organizuje pravidelné psychiatrické konference a kongresy a pěstuje čilé mezinárodní odborné kontakty.

Pro pozorovatele se mění i chování po stránce formální: čelní představitelé Psychiatrické společnosti se dříve zúčastňovali prakticky všech pracovních schůzí a hojně diskutovali, čímž poučovali i vychovávali. Přednášející dříve většinou svá sdělení prezentovali čtením písemné přípravy, obrazová a grafická dokumentace byla chudičká. Nyní převládl přednes spatra, nanejvýš pomocí promítaných poznámek k textu. Změnila se i forma vědeckých přednášek: dnes se předkládají věcnější a fundovanější důkazy pro průkaz účinnosti různých léčebných postupů, statistická hodnocení více či méně přesvědčivá a stále častěji jsou předkládány výsledky vědecko-výzkumných prací, podpořených nejrůznějšími granty. Témata přednášených prací jsou mnohem komplikovanější, někdy až sotva srozumitelná. Málo jsou nyní probírána dříve obvyklá témata z  hraničních oblastí psychiatrie: filozofická, sociologická, právnická, neurologická apod. Dříve vyplňovala nezřídka program plenárních schůzí témata všeobecná, jako např. péče o individua potulná, eutanazie, omlazovací metody, parapsychologie, homeopatie.

Za uplynulých devadesát let učinila péče o duševně nemocné nebývalý pokrok, hlavně v posledních šedesáti letech. Jsme oproti svým předchůdcům svědky zpřesnění diagnostických metod u psychických poruch, prudkého rozvoje léčebných možností psychofarmakologických i psychoterapeutických, humanizace psychiatrických léčebných postupů i psychiatrických lůžkových zařízení, vzájemné spolupráce a společného postupu jak s nemocnými, tak jejich příbuznými, a popularizace psychiatrie ve veřejnosti.

I přes všechny popsané změny a pokrok se ale zdá, že "zlatý věk" psychiatrie nás teprve čeká.

LITERATURA

Čes a slov Psychiatr 2010;106(1): 49 -50

Zpět