Česká a slovenská psychiatrie

Časopis
Psychiatrické společnosti ČLS JEP
a Psychiatrickej spoločnosti SLS

recenze

ISSN 1212-0383

PSYCHOLOGIE DES GLÜCKS. EIN HANDBUCH

Anton Bucher

Weinheim-Basel : Beltz, 2009, 268 s.

Filozofické úvahy o štěstí vystupují od počátku dějin filozofie, jak velmi přehledně ukázal polský filozof Władysław Tatarkiewicz ve své monografii na toto téma (vyšla i ve slovenštině: O šťastí, Bratislava, 1973). Jde o druh emoce, a proto filozofické pojetí štěstí vždy nutně zahrnovalo různé psychologické pojetí této emoce v rámci různých normativních pojetí. Ne vždy se rozlišovalo mezi pocity štěstí, spokojenosti a pohody. Autor recenzované publikace, salzburský profesor, se v této knize pokouší o ryze empirické pojetí štěstí, které nicméně uvádí "kvalitativním přiblížením", založeným na tom, co o štěstí uvádí také filozofie a beletrie. Konstatuje, že v minulosti byl nedostatek odborné literatury o štěstí: zatímco tématu deprese bylo v časopise Psychological Abstracts v období let 1887-1999 věnováno 86 767 publikací, tématu štěstí jen 3938 odborných prací. Po depresích byla v té době druhou nejčastěji pojednávanou emocí úzkost. Jedni z prvních, kdo se zabývali více pozitivními emocemi, byli W. Wilson (1967), který "typicky šťastného člověka" charakterizoval jako mladého, vzdělaného, finančně dobře situovaného, zapojeného ("liiert") a družného, a A. Bradburn (1969), jenž ve své monografii o struktuře "psychologické pohody" ("psychological well-being") vypracoval dodnes používanou "škálu štěstí" (Affect balance scale). Avšak teprve v posledních letech se etablovala "věda o štěstí" (Science of hapiness), americké psychologické instituty o ní nabízejí přednášky a zájem o problematiku štěstí stoupá i u ekonomů, politiků atd. Od roku 2000 vydává přední badatel o štěstí R. Veenhoven Journal of Happines Studies, kde bylo publikováno již 2742 studií. Mluví se zde sice o štěstí ("hapiness"), ale zkoumá se "well-being", což lze chápat spíše jako psychický stav pohody či sociální stav blahobytu. Diskutuje se problém "více blahobytu, avšak nikoli více štěstí", poznamenává Bucher, neboť "ačkoli se v posledních šesti desetiletích jedinečným způsobem zlepšily životní podmínky, lidé se nestali šťastnějšími". Britskou vládou vytvořená "strategická skupina" (2003) se pokouší prostřednictvím psychologických poznatků o štěstí zvýšit u občanů pocit štěstí.

Na otázku, co je štěstí, pak Bucher odpovídá v této knize tak, že se nejprve pokouší přehlédnout množství "kvalitativních studií" pokoušejících se "rekonstruovat, jak lidé zde a dnes štěstí prožívají" a co tím rozumějí. Dále popisuje, jak psychologové štěstí měří a s jakými výsledky (používá se při tom řady objektivních metod i "škál subjektivního štěstí"). Druhá část knihy se zabývá otázkou, co lidi činí šťastnými (biologické aspekty, "genetická loterie" a osobnostně-psychologické aspekty či faktory štěstí), dále analyzuje sociálně-demografické pro- měnné štěstí (např. rozdíly mezi muži a ženami, mladými a starými lidmi) a zabývá se takovými otázkami, jako zda jsou atraktivní lidé šťastnější, zda peníze činí šťastnějším ("kdo má více, chce ještě více"), a dále takovými činiteli štěstí, jako jsou blízké sociální vztahy (např. štěstí v manželství) a také faktory religiozity a spirituality. Třetí část knihy se zabývá otázkou "efektů zážitku štěstí" (jako je např. pozitivní vliv na kognitivní schopnosti, zejména na flexibilitu a kreativitu, ale také "kdy štěstí sociální a kognitivní způsobilosti redukuje"). Konečně ve čtvrté části knihy se zabývá strategiemi každodenního zvyšování pocitu štěstí a jeho problematikou v terapii a poradenství. Štěstí je subjektivní, soudí autor v závěru své knihy, avšak se svými "cerebrálně fyziologickými strukturami (dopaminergní systém odměňování) se každý člověk rodí jako ke štěstí způsobilý". Podivuje se, že i v jedné, více než tisícistránkové učebnici klinické psychologie nelze téma štěstí a radosti vůbec najít. Pokládá za prokázané, že religiózně- spirituální postoje a ještě více způsoby chování "mohou enormně činit šťastným".

prof. PhDr. Milan Nakonečný, CSc.

Čes a slov Psychiatr 2010;106(1): 60

Zpět