V posledních několika dekádách došlo k obrovskému rozvoji v oblasti medicíny, hlavně v oblasti neurověd, které dostaly do rukou možnost kvantifikovat a vizualizovat strukturální a funkční změny, byl zmapován lidský genom. Byly vyvinuty nové technologie v rámci počítačových věd, umělá inteligence a strojové učení. Vždy existoval příkop mezi teorií a praxí a lze říci, že se tento příkop prohlubuje. Nestačíme dostatečně pružně přenášet nejdůležitější poznatky nejen do reality klinické praxe, ale ani do výuky. Zdraví a vzdělání národa jsou základní pilíře zachování a rozvoje státu. I v době kovidové a postkovidové se musíme snažit o zajištění optimální péče o zdraví tělesné a psychické a vzdělávání na všech úrovních.
Uplynula relativně krátká doba, co jsme akceptovali jednoúrovňové atestace, a ukazuje se, že toto řešení nebylo nejlepší. Model dvou atestací byl přirozenější. Lékař po třech letech mohl absolvovat první atestaci a po dalších třech letech druhou, která již zohledňovala zvolené zaměření v oboru. Úroveň znalostí dnešní jedné atestace je na úrovni znalostí bývalé první atestace, a přitom tato je dostačující, aby se lékař po jejím absolvování mohl ucházet o funkční místo a vedoucí pozici. Opakovaně byla vyvíjena snaha zkrátit nezbytnou dobu atestační přípravy, hlavně z finančních důvodů, některé věci však urychlit nelze a finanční ohodnocení mladých lékařů se podstatně zlepšilo.
Specializační vzdělávání probíhá na akreditovaných pracovištích. Minimální kritéria pro akreditované pracoviště jsou dána splněním odborných, provozních, technických a personálních předpokladů. Většina pracovišť se snaží o akreditaci, aby mladí lékaři byli motivováni do zařízení nastoupit a setrvat tam i po dosažení specializace.
Psychiatrie je stále ještě oborem spojeným s nízkou prestiží a stigmatizací duševních nemocí a pacientů. Dalším důvodem nezájmu o psychiatrii je dle úvodníku Richarda Balona publikovaného v Čes. a slov. psychiatrii nedotažená postgraduální výuka psychiatrie v ČR. Uvádí, že specializační výuka na výukových pracovištích často neprobíhá tak, jak by měla. Mladý psychiatr se na mnoha místech jen občas setká se školitelem, dohled nad poskytovanou klinickou péčí a její kontrola jsou často povrchní a formální. Se čtenáři se nepochybně shodneme v tom, že nejde o situaci specifickou pro psychiatrii ani pro výuková pracoviště v ČR, nicméně je to podnět k zamyšlení a zlepšení. Kromě lidského faktoru zde hraje roli nedostatek personálu, částečné úvazky a vzrůstající administrativa. Fakultní nemocnice sice mají dostatek špičkových lékařů a jsou moderně přístrojově vybaveny, ale toto nemusí zákonitě znamenat, že školitel či vedoucí lékař oddělení se nastupujícímu lékaři dostatečně věnuje. Nedílnou součástí je studium odborné literatury. V oblasti psychiatrie máme tři české časopisy, které se stále méně obsahově, přes původní ambice, liší. V poslední době vychází méně originálních prací, které si jejich autoři šetří pro mezinárodní časopisy, jak vyžaduje akademická kariéra, a více se objevují různé přehledové práce, které většinou píše stejná skupinka psychiatrů. Tyto jsou pro složení atestace výhodné, mladý lékař nemusí ztrácet čas na internetu, aby byl schopen shrnout problematiku z určitého výseku psychiatrie. Nejnovější učebnice psychiatrie zahrnuje některé nové poznatky, které však zatím nebyly zakomponovány do atestačních otázek (vývoj nové klasifikace psychofarmak, farmakogenetika).
Celoživotní vzdělávání organizuje Česká lékařská komora (ČLK). K formám celoživotního vzdělávání lékařů patří účast na vzdělávacích akcích, klinické stáže a dny, publikační a přednášková činnost, studium odborné literatury s autodidaktickými testy včetně elektronické formy vzdělávání, které mají přidělené kredity. Získání diplomu celoživotního vzdělávání lékařů je podmínkou vydání licence pro výkon funkce vedoucího lékaře a primáře ve zdravotnickém zařízení. Každý lékař, člen ČLK, má povinnost účastnit se systému celoživotního vzdělávání lékařů, což je také zakotveno v zákoníku práce. Při konfrontaci našeho systému celoživotního vzdělávání s ostatními státy Evropské unie (EU) lze zjednodušeně říci, že certifikáty a diplomy celoživotního vzdělávání vydané v zemích EU jsou rovnocenné.
Lékaři v lůžkovém zařízení po atestaci bez tlaku zaměstnavatele vystačí s dosavadními znalostmi a další vzdělávání je více méně příležitostné. U ambulantních specialistů je potvrzení o celoživotním vzdělávání nutné pro bonifikaci bodového hodnocení, které je však malé a nepříliš motivující.
Pandemie vedla k tomu, že problematika vzdělávání ustoupila do pozadí. Pregraduální výchova lékaře začala probíhat převážně on-line a omezení běžného provozu vedlo k tomu, že budoucí lékař má často minimální šanci uvidět nemocného se specifickými chorobami.
Psychiatrická zařízení, která vzdělávací akce pořádají, dnes obtížně zajišťují bazální péči o své nemocné. On-line vzdělávací akce včetně pořádání kongresů jsou umožněny významnou měrou přispěním farmaceutických firem, které jsou schopny zajistit fungující technické zázemí. I při nejdokonalejším provedení však chybí těmto aktivitám kouzlo osobního kontaktu.
Lékaři jsou situací donuceni naučit se pracovat s různými počítačovými programy, elektronizace a digitalizace (kterým se řada lékařů bránila) umožňuje udržet základní rutinu zdravotnických zařízení (elektronické recepty a neschopenky).
Pandemie představuje kromě závažného ohrožení tělesného stavu velkou zátěž na psychiku jedince. Snaha potlačit pandemii vede k zásadním zásahům do našeho zaběhnutého života, což se také odráží negativně v psychickém stavu. Člověk je tvor společenský a nejvíce mu vadí minimalizace osobních kontaktů, izolace. Psychické problémy "psychicky zdravých" nepochybně vedou ke zlepšení postojů k psychiatrii.
Současná situace ukazuje, jak drahé může zdraví být. Základní prioritou se stává zachování lidského života a vše ostatní ustupuje do pozadí. Zdravotníkům se dostalo velké podpory ve smyslu jak finančním, tak morálním, jejich prestiž stoupla. Významnou roli zde sehrála ČLK. Česká psychiatrická společnosti, odborná a vědecká organizace, se v posledních letech vice podílí na organizaci psychiatrické péče a její prioritou i za této ztížené situace je převážně realizace reformy české psychiatrie v souladu s celosvětovým trendem.
Díky kvalitě a síle našeho zdravotnictví jsme nebyli postaveni před morální dilema, komu poskytnout zdravotní péči a komu již ne. V blízké budoucnosti vyvstane před námi řada otázek. Co unese zdravotní pojištění v době vyčerpané ekonomiky a jaký bude dopad na reformu psychiatrie? Jak rychle doplníme mezery ve vzdělávání a budeme schopni v dohledné době využít velké množství dat, která nám dává technický rozvoj a počítačové vědy pro personalizovaný přístup k nemocnému a prevenci rozvoje nemoci? Vzdělávací proces nelze zcela zastavit a některé kroky zopakovat - jak se k této situaci po ústupu pandemie postavíme, záleží jenom na nás.