Česká a slovenská psychiatrie

Česká a slovenská psychiatrie

Časopis
Psychiatrické společnosti ČLS JEP
a Psychiatrickej spoločnosti SLS

úvodník / editorial

JAK JSME NA TOM S DESTIGMATIZACÍ?

Když jsme v roce 2013 iniciovali výzkum s cílem porovnat postoje české a anglické populace k lidem s duševními problémy, netušili jsme, jak propastné rozdíly zjistíme.1 Negativní postoje české populace se následně potvrdily také o rok později, v šetření uskutečněném pomocí jiného výzkumného nástroje.2 Ve snaze lépe pochopit nepříznivé postoje české populace jsme si kladli mnoho otázek, od metodologických (např. jakou roli hraje překlad a porozumění termínům jako "mental health problems" a "mental illness") přes společenské (např. jakou roli hraje v různých populacích očekávání společensky žádoucí reakce) až po otázky související se systémem péče o duševní zdraví. V posledně jmenované oblasti jsme svoji pozornost zaměřili především na dvě otázky. Za prvé, nakolik lepší postoje v anglické a katalánské populaci souvisí se systémem péče, který je více založen na komunitních službách? A za druhé, nakolik lepší postoje v anglické a katalánské populaci souvisí se systematickou realizací velkých destigmatizačních projektů, se kterými ČR v té době neměla zkušenost?

Obě výše zmíněné otázky jsou velmi těsně propojeny. Deinstitucionalizace systémů psychiatrické péče, kterou ve druhé polovině minulého století v nekomunistické Evropě, Severní Americe, Austrálii a jinde ve světě facilitoval důraz na lidská práva, ekonomickou efektivitu a - slovy Miloše Vojtěchovského - "globální expanze farmakologie do psychiatrie", s sebou totiž přinesly více lidí se závažným duševním onemocněním v běžných rezidenčních čtvrtích, ergo více interakce mezi lidmi s duševním onemocněním a bez (diagnostikovaných) duševních onemocnění. Otevřenost a přívětivost vůči lidem s duševním onemocněním nebyla v těchto interakcích samozřejmostí, ba naopak, vyjednávání o umístění služeb péče o duševní zdraví v běžných rezidenčních čtvrtích často provázely protesty a na ně reagující setkání a diskuse s občany bez duševních onemocnění. Ze strachu a neznalosti pramenící stigmatizace a diskriminace, se kterou se setkávali (a stále setkávají) lidé s duševním onemocněním a profesionálové, kteří jim poskytují péči, se staly podnětem pro destigmatizační a antidiskriminační iniciativy, včetně těch rozsáhlých a systematických, jako např. "Time to Change v Anglii" nebo "Like Minds, Like Mine" na Novém Zélandu.

Před několika měsíci jsme opakovali celopopulační šetření postojů české populace k lidem s duševním onemocněním, a to pomocí obou dříve použitých nástrojů. Z výsledků se zdá, že se v české populaci oproti letům 2013/2014 signifikantně zlepšily postoje, ale nikoli zamýšlené jednání vůči lidem s duševním onemocněním. Zároveň lidé, kteří byli nějakým způsobem exponovaní probíhající reformě péče o duševní zdraví nebo aktivitám celonárodní destigmatizační iniciativy "Na rovinu", vykazují lepší postoje než ti, kteří reformě nebo aktivitám iniciativy "Na rovinu" vystaveni nebyli.3 Ačkoli nejsou zmíněné rozdíly v postojích nijak obrovské a rozdíly v zamýšleném jednání nejsou signifikantní, ukazují na změnu k lepšímu a jsou v souladu s očekáváními odvozenými z evidence ze zahraničí.4,5

V rámci aktivit iniciativy "Na rovinu" zaznamenáváme také vstřícnější postoje u pracovníků veřejné správy, zdravotníků a pracovníků v sociálních službách. Při práci se samotnými lidmi se zkušeností s duševním onemocněním a s jejich rodinnými příslušníky jsme však často svědky toho, že si teprve v rámci našich aktivit uvědomí, jak velký má na ně stigmatizace vliv, a tím dochází ke zhoršení v reportovaných položkách jako "I když já sám v sebe nevěřím, druzí lidé ve mě věří" nebo "Lidé si myslí, že v životě nemohu ničeho dosáhnout, protože mám duševní nemoc". Domníváme se, že může jít o obdobu fenoménu, kdy u lidí se závažným duševním onemocněním dochází ke zvyšování depresivity v souvislosti se získáváním náhledu na onemocnění (tzv. insight paradox); nicméně věnujeme těmto zjištěním patřičnou pozornost.

Daří se nám také pozvolna měnit mediální praxi. V rámci Stigma Watch (stigmawatch@nudz.cz) reagujeme na články se stigmatizujícím nebo nevhodným obsahem a většinou se nám dostává vstřícných reakcí a zájmu o Media Guide (https://narovinu.net/materialy/). Například v problematice sebevražednosti dokonce i bulvární média mění na naše podněty nevhodné ilustrační fotografie a uvádějí ke svým článkům kontakty na krizové služby.

Skvělou práci odvádějí také další organizace, ať již v rámci Týdnů pro duševní zdraví, lokálních akcí a festivalů, anebo v rámci své hlavní činnosti, jako organizace Nevypusť duši, Dialogos, nebo jiné "uživatelské" organizace. A nesmíme zapomínat ani na globální trendy, kdy vidíme jednoznačný posun a snahu o destigmatizaci v oblasti duševního zdraví a nemoci. Zde zmíním alespoň seriál Netflixu o královně Alžbětě nazvaný "The Crown", který se duševním zdravím přímo či nepřímo zabývá téměř v každém díle; a také "Mental Health Series" právě vznikající ve spolupráci Apple TV s Oprah Winfrey a princem Harrym, který by měl být uveden v první polovině letošního roku.

Přeji si, aby se nám společně dále dařilo nejen měnit strukturu a fungování systému péče o duševní zdraví, ale také dále kultivovat postoje české společnosti k duševnímu zdraví; a hlavně, aby změnu k lepšímu co nejdříve pocítili lidé s duševním onemocněním a jejich rodiny, a to nejen ze strany obecné populace, ale také od pracovníků ve státní správě, zdravotnictví, školství, sociálních službách, médiích, od policie, zaměstnavatelů a lidí z jiných sfér společnosti.

PhDr. Petr Winkler, Ph.D.
Národní ústav duševního zdraví

Literatura

Celá stať v dokumentu PDF
Čes a slov Psychiatr 2021;117(1): 5 -6

Zpět